Děti Země

Léto je dávno ve druhé polovině a letos nemám ani moc slov. Rok Hada teda jede a všechny z nás asi prožíváme dosti přerodovou dobu, kterou bych se nebála nazvat svlékání z kůže. To ostatně had dělá čas od času, kdy svou starou kůži zanechá a pokračuje dál v té nové. Nám se to děje také, ale je to daleko zdlouhavější mikroproces, kdy se nám malinké kousky staré kůže odlupují a rodí se nové kožní buňky, že to ani tak nezaznamenáváme. Ale u hada je to vidět tak jasně, protože on tu starou kůži za sebou nechá celou.

V šamanismu znamená zanechat takto svou kůži jako nechat svou minulost za sebou a pokračovat jako někdo nový. Had je ostatně považován za velmi mocné silové zvíře a to tak, že je symbolem a strážcem jižní strany v jejich konceptu čtyř směrů spolu se západem, severem a východem. Dávné curandery se učily získat nad hadem moc, považovaly to za získání své vlastní moci, pokud ho zkrotily. A podmanit si plaza není jako ochočit si nějakého savce. Ne ne, plazi fungují na jiné sféře. Vezmi si už jenom to, že svoje mláďata nekojí a neuvádějí je na začátku do života jako právě savci nebo i ptáci. Jediné co udělají je, že nakladou vejce. Mládě se o sebe musí postarat samo od vylíhnutí.

Je to určitá danost. Takovou nám dává příroda spolu s naším tělem, našimi buňkami. A v těch jsou uloženy i informace, které si neseme z našich rodů. Dávné příběhy, které se přerodily v ty nedávné, které se nás už mohou týkat a ovlivňovat nás. Ale také nemusí.

Asi nejen pro mě je Had a jižní směr velká výzva, je to jakoby plně vstoupit do této reality, do těla a vnímat každou buňku svého těla. Co si budeme povídat, někdy bychom radši spíš utekly do jiných světů a dost často i děláme. Ale jde o to doopravdy udělat to, že do tohoto světa plně vstoupíme. A to můžeme paradoxně udělat tak, že si budeme vědomi své podstaty, která není zemského původu. Přesto jsme ted’ tady a to je náš dar, být tady na Zemi. Za to bychom měli být opravdu vděční.

Příběh, který se stal

Hodně myslím na svého milovaného psa Kukyho, který odešel na úplném začátku ledna. To byl ještě rok Draka a do roku Hada jsem vstupovala už jiná, díky jeho odchodu. Vlastně bych neřekla, že na něj myslím, je to spíš jako bych se s ním spojovala přes srdce. Protože on tam stále je, láska k němu nikam nezmizela po tom, co odešel. Je tam a možná jako by snad ještě rostla spolu s tím, co si víc uvědomuju a chápu náš příběh.

Ona je totiž i jiná danost. Ta, s kterou na Zem přicházíme. To něco, co je vidět, už když jsme miminka. Je to tam už od začátku. A tu měl i Kuky. Byla jsem u toho, když ho naše fenka porodila. Počítalo se s tím, že budou tak dvě až tři štěňata, budou zrzavé po rodičích a v očekávání byla aspoň jedna fenečka pro jednu rodinu. Ale ne…narodil se jen jeden, byl černý a byl to kluk. Dost nás tím překvapil. Rodina, co chtěla fenku, tedy nakonec souhlasila, že berou i kluka, ale nadšená moc nebyla.

Byla jsem ta, která převzala péči o tohle psí miminko, když už přerostl od máminýho cecíku do toho, kdy bylo potřeba naučit ho další věci. Nějak moc mi zapadal do mých rukou. Jeho kožíšek jako by byl prodloužením mých senzorů na prstech. Milovala jsem ho držet v náruči a chodit s ním ven, bud’ jen tak nebo ho třeba učit na záchod. Dostával mě, jak už si jako malinký stál za svým, jak se vydal na průzkum po pokoji, když ještě ani nestál na zadních. Nebo jak chtěl už jít sám, i když neuměl chodit po schodech. Bylo to to nejrozkošnější štěňátko, i když on si myslel, že už je velký. 🙂

To, že půjde ke svému budoucímu majiteli, jsem brala jako hotovou věc. V té době by mě nenapadly věci, které mi došly až po letech a ani jsem nepočítala s tím, že bychom měli dva psy, protože jsme měli jeho mámu Anču. Ale dopadlo to jinak. Kuky už dokonce za novými majiteli odjel, ale ti na poslední chvíli couvli a řekli, že psa mít nemůžou. A tak se Kuky vrátil. K nám, ke mně. On se totiž ve skutečnosti narodil mě. Byl tu pro mě. To mi došlo až několika letech.

V době před narozením Kukyho jsem pomýšlela na dítě. No, ona to byla spíš touha zapadnout do společnosti a mít to jako ostatní, prostě splnit nějaká očekávání jak moje, tak okolí. Ale je fakt, že život jsem v té době neměla zrovna uspořádaný. Možná, že jsem si i naivně myslela, že tím by se ten život právě víc uspořádal. A tenkrát jako by mi Velký Duch říkal: ‚Hele, Majo, na lidský dítě je to příliš, tohle není zrovna to pravé, co bys chtěla. Budou se dít věci, sama uvidíš…ale dobře, pošlu ti miminko, jen bude psí. Ty máš stejně zvířátka nejradši.‘

To, že se Kuky vrátil zpátky, byla jasná hra osudu. To, jak mi zapadal do mých rukou, to, jaké jsme měli láskyplné chmaty, to, jaký jsme měli ‚spešl‘ vztah, to se nestává pokaždé. A pak se opravdu děly věci…můj tehdejší přítel onemocněl a po relativně krátké době zemřel. Můj život tak nabral jiný spád. Navíc jsem po nějaké době zjistila, že i já nejsem zcela zdravá. Rozhodla jsem se ale pro něco jiného než léčení…šla jsem cestou uzdravení. Ale o tom až jindy.

Kuky měl jistou danost. A to bylo to, že on se narodil pro mě. Nechci říct, že byl moje dítě jako to má spoustu žen, které své psy považují za své děti. Já jsem Kukyho brala jinak. Byl to divoký pes, který si nenechal do spousty věcí mluvit. Ale mým postojem, určitou pevností a vůbec mou energií měl ke mně respekt, jako ke své paničce. Vychovat se mi ho celkem podařilo, i když s jeho divokými geny na slovo úplně neposlouchal, to určitě ne. Ale byla jsem ráda za to, jak to máme. A hlavně…my se prostě milovali.

Nedokázala jsem si představit, že Kuky jednou nebude. Když byl na vrcholu svého života, začínaly mě takové myšlenky napadat a měla jsem co dělat, abych je zahnala. Pokaždé, když měl svoje zdrhací období, to když háraly fenky a utekl mi, byla jsem nejen neskutečně naštvaná, ale taky jsem se o něj hrozně bála. Asi tak tisíckrát jsem si představovala, jaké to bude, až odejde a jak se asi zhroutím.

Ale Kuky se dostal do věku a taky do stavu, kdy to bylo jen zcela přirozené vyústění naší společné cesty. Dva roky před tím, než odešel, ke mně chodil a koukal na mě přes skelná očička, které mu zakalil šedý zákal a kdy viděl už asi jen obrysy. Cítila jsem a věděla, že mi říkal, že už nechce. Na to jsem mu nedokázala nic říct, jen jsem mlčela. Ale v hloubi duše jsem se s tím začala smiřovat. Že to jednou nastane.

A tak ted’ vzpomínám a raduju se. Jaký jsme to spolu měli a jak jsme si to užili. A ano, nebylo to vždycky jednoduchý, to ani být nemůže. Ale byla to teda jízda s tímhle čumáčkem rozkošným. Ta jeho danost byla nejen v tom, jaký byl a nenechal si to vzít. Ale i v tom, že přišel s jasným důvodem. Takhle jasný to každý mít nemusí, ale něco je dané už od začátku.

Otevřené možnosti v příběhu

Já budu asi vždycky směřovat k té pravé podstatě našeho bytí, která je vlastně neutrální. Ale ta danost, se kterou přicházíme, může být nápovědou pro to, proč tu ted’ jsme. Protože at’ je to jakkoli, jsme ted’ děti Země a k téhle danosti bychom se měli vracet. A taky obracet pokaždé, když si nevíme rady. A zároveň si uvědomovat tu otevřenou možnost tvoření. Já si totiž nemyslím, že je dané úplně všechno. Něco ano a o tom jsem tady mluvila. Ale pak jsou různé možnosti a cesty, po kterých se můžeme vydat. A pokud to bude ladit s tím, co už dané je, může se odehrát příběh. Ten, který je tak nějak napsán nebo spíš načrtnut.

Ale ještě je potřeba ho prožít a taky v něm zanechat něco ze sebe. Dát mu ten punc jedinečnosti. Potom teprve dostává ten pravý smysl a může být zapsán do vesmírné knihovny.

AHO

P.S. Nejsem z těch, co po odchodu svého psího miláčka píší na sociální sítě, co všechno pro ně znamenal a jaký byl. Všechno si prožívám a doprožívám v sobě, nepotřebuju nic hlásat do světa. Ale přijde mi to vlastně moc hezký, je to taková pocta. A tak to dělám ted‘ a tady. S určitým časovým odstupem, kdy věci ještě víc zapadly do sebe. A taky, jak doufám, i s přesahem pro další bytosti, co tenhle článek čtou.