Proč jsem se rozhodla psát blog aneb jak to vlastně vznik(a)lo?

Vždycky jsem ráda psala. Ale bylo to spíš jen tak do šuplíku (tedy spíš do složky v počítači :). Cítila jsem, že se tak vypisuju ze svých niterných věcí. Když jsem si to s nějakým časovým odstupem po sobě četla, věděla jsem, že to publikovat nechci. Proč? Protože to nepřenášelo to, co jsem chtěla, aby to přenášelo. Musela jsem se nejdřív přebrodit přes ty svoje bažiny, trnité stezky, vymotat se ze slepých uliček a kopat dost hluboko v sobě, abych mohla. Tak jsem to měla v sobě nastavené. Ani jsem nevěděla, jestli to vůbec někdy přijde. Ale tak jsem tady.

Bylo to jako takové probuzení, dalo by se říct z ne příliš pěkného snu. Nebo spíš snění. A začala jsem si všímat ostatních a viděla jsem v nich sebe. Někdy bylo i těžké si přiznat, že to co vidím, jsem taky já. Na určité úrovni jsme jedno a ostatní nám zrcadlí to, co jsme taky. Tak se mi vybavila píseň s textem: ‚…znova se mi zdá, že peklo jsou ti druzí…‘ No, někdy je to fakt peklo 😉

A taky jsem začala vidět, že je mezi námi spoustu bytostí, které tápou. Tak jako jsem tápala já, i když bych si to v tu dobu nikdy nepřiznala. Ale taky bylo hodně těch, kteří mi posvítili na cestu a někteří svítí dál, protože mě jejich světlo baví.

No a o to vlastně jde, je to o tom si v sobě zapnout právě takové to světýlko, které když se ti to podaří, tak už vždycky budeš vidět. A vědět. Ne třeba hned teď, ale v tu správnou chvíli. Budeš prostě vědět, že budeš vědět ;). Někdy to světlo může zhasnout, ale ty už budeš mít ten spínač a budeš znát způsob, jak ho zase zapnout.

A jak se to dělá? To je právě ten úkol každého z nás. Tedy nemusí být, když nechceš, můžeš být zhasnutá a šedivá do konce života. Ale mě to přijde škoda. Je to jako květina, která nikdy nevyroste a nevykvete. A i to se stává.

Každé světlo se zapíná jinak. Ten tvůj způsob je jen tvůj. A nalézat ho je ta nejdobrodružnější a nejnapínavější cesta, kterou znám.

Nenech se ale mýlit, možná to vyznívá jako nějaké světýlko, ale to je jen taková metafora. Ve svém způsobu vyjadřování to používám dost často, protože ti už ted‘ prozradím, že se cítím být velmi propojená se Sluncem, které je mimo jiné i zdrojem toho nejsilnějšího světla v tomto časoprostoru. Z jeho energie čerpáme životní sílu a všichni víme, jaké jsou dny, kdy ho je málo. O Slunci bude ještě řeč 🙂

Takže takhle, ve skutečnosti je toto světýlko v tobě obrovská síla, která kdyby se ti teď otevřela dokořán, tak to ani nemusíš unést. Pro většinu z nás je lepší nalézat tuto sílu postupně. Udržujme tedy směr naší pozornosti, s jemností, vůlí, trpělivostí a láskou k tomuto světlu, k sobě samým.