Sláva rodu

Když jsem byla o dost mladší, nechápala jsem, proč bych se měla zabývat předky. Cítila jsem odjakživa, že jsme něco víc než jen tato existence a že když zemřeme, naše cesta pokračuje dál. Odmítala jsem chodit ke hrobům, připadalo mi to, jako když se obracíme k tomu, co je pomíjivé a tím nám uniká to, co je věčné. Na jednu stranu je to pravda. Jenže pochopení a úcta k těm, co nám vyšlapali cestu, která rozhodně nebyla jednoduchá a díky kterým můžeme tady a ted’ být, je jedna ze zásadních vnitřních posunů v našem vědomí.

Ona to byla také snaha se z něčeho vyvléknout. Čím víc jsem se nořila do hlubin svojí psyché, tím víc jsem vnímala zátěže, které byly v mém rodu možná po staletí prožívány. Bylo to zvláštní, protože to bylo něco, co se zdálo být se mnou srostlé, přesto jsem si začínala uvědomovat, že to není moje. Tedy vlastně je, protože i já jsem ta, která povstala z masa a kostí díky těmto rodům. V mojí krvi kolovaly tyto informace a moje duše si to takto vybrala.

Všechno se vším souvisí, nic není oddělené, jsme propojeni se všemi a se vším.

Hodně dlouho jsem to celé nepřijímala. Naše rodina mi připadala nějak špatně, pořád jsem se ptala, proč jsem si to takto vybrala, protože přece kdybych si to vybrala jinak, bylo by to mnohem jednodušší. Část mě tohle opravdu nechápala, proto jsem dlouhou dobu všechno, co bylo spojené s rody, dost zarputile odmítala. Všechno se zdálo být jinak, než by to mělo být a moje ego přesně vědělo, jak by to být mělo. A ted’ vidím, že díky tomuto odmítání se mi v životě moc nedařilo.

Potom jsem díky jedné session nahlédla pod pokličku toho, co a proč se vlastně ve skutečnosti dělo. To bylo první a velmi důležité přeseknutí mého odporu. A i když jsem potom jela v podobném schématu vnímání, přesto to bylo v něčem jiné. Také jsem připustila, že bych se tématem rodu měla zabývat více a do hloubky. V průběhu let mi to přicházelo do cesty a dílky se postupně skládaly.

Když se podívám do širšího prostoru, mám pocit, že se nám v naší společnosti a kultuře nějak to vlákno, které vede k našim předkům, zpřetrhalo. A my se díky tomu cítíme jaksi vykořenění. A přitom nám tu ti, díky kterým tu ted’ můžeme být, zanechali obrovské dary a bohatství. Jen je potřeba to spatřit a nebrat to jako samozřejmost. Spíš právě více vnímáme tu zátěž, které bychom se nejradši zbavili a žili si volně a svobodně. Troufám si ale říct, že bez toho, aniž bychom své předky přijali a uctili je, tak žít volně a svobodně ani nemůžeme. Vzdát holt, poklonit se, vnímat a cítit i se vším tím, co bychom nejradši nevnímali a necítili, to je za mě jediná schůdná cesta k tomu, abychom povstali do nové podoby a vlastně ten náš rod i vyléčili.

Nemáš pocit, že to je i tvůj úkol, drahá bytosti? Pokud si dočetla až sem, zcela jistě to tak bude. Možná jsi ta, která má tu sílu a potenciál toto udělat. Pustit, odpustit, přijmout, poklonit se, vstát a jít dál, s plným vědomím a uznáním všeho, co bylo. Protože nastal čas, protože máme možnosti a vědomí tak učinit. Také cítím, že jsme v tom velmi podporováni právě těmi, kteří prošli velmi nelehkými zkouškami a lekcemi před námi.

A jak se to dělá? No, to je úkol každého z nás, není k tomu žádný návod ani příručka. Inspirovat se ale můžeme u indiánů, kteří s tímto takový problém neměli, oni vždy svoje předky ctili a jejich stařešinové pro ně byli zdrojem moudrosti. Je to vnitřní hluboká cesta každého jednotlivce a není to o tom, co si myslíme, že děláme, ale o tom, co děláme ve skutečnosti. A to nám ukazuje život sám.

Nedávno jsme si s mamkou prohlíželi fotky, některé z nich byly velmi staré a byli na nich i ti, které jsem ani nepoznala. Bylo pro mě zajímavé, jakou optikou jsem se dívala a vnímala ten závan minulosti, který na mě z těch fotek sálal. Přece jenom se ve mně něco změnilo. Snad. Viděla jsem silné a statečné bytosti, které vstoupili do nelehké doby, ve které bylo zapomnění na svou podstatu velmi silné. Pocítila jsem vděk za to, že můžu žít v dnešní době, kdy už se dá rozvzpomenout si daleko snadněji a ten vděk patřil právě těm, na které jsem se skrze fotky dívala.

Na své drahé předky, kterým tímto vzdávám hold a děkuju za to, že tu díky nim můžu být.

AHO

Fotky v článku byly pořízeny na cestách po naší krajině. Necht' jsou nám tyto a mnohá jiná místa inspirací a připomenutím toho, odkud pocházíme.