Velikonoční speciál

Dnešní článek je velmi spontánní a je úplně aktuálně velikonoční, protože ho vydávám na Velikonoce a taky ho píšu na Velikonoce. Měla jsem připravené jiné téma, ale cítím to tak, že napsat to dnes takto ‚z patra‘ bude úplně nejvíc.

Letos jsem si Velikonoce plánovala do co největší pohody. Jak jinak. Říkala jsem si, jak uklidím, přichystám věci, dobrůtky, otočíme se i za našima, kde bude samozřejmě od maminky také napečeno a navařeno (jak jsem si i za ní plánovala). Ale…bylo to trochu jinak.

Po celkem náročném období více jak dvou měsíců jsem padla, únavou a možná i vyčerpáním. První den kompletně, druhý také, ale už jsem aspoň vstala, i když udržet se na nohou dalo celkem práci. Třetí den byl věnovaný našim, ale vzhledem k tomu, že jim netekla teplá voda, žádné vyváření a vypékání se nekonalo. Asi i díky tomu, že jsem se teprve sbírala z toho pádu po náročném období, jsem zažívala takový až tělesný stav pokory a pocitu vděčnosti. Že to je, jak to je a že i když to na první pohled nefunguje, tak na ten druhý to funguje perfektně!

Dříve bych se hroutila za to, že to nebylo tak, jak jsem si vysnila. Nebo bych se nehroutila, ale asi by mě něco uvnitř peskovalo za to, že to není tak, jak by to mělo být. A kdo vlastně ví, jak to má být? Proč to nemá být takhle? Proč ne, zrovna takhle. Přesně tak, jak to je. A je to vlastně všechno v pořádku, dokázala jsem až překvapivě všechno stihnout a dokonce i dokoupit. Nakonec jsem se i divila, jak se to pěkně poskládalo tak, aby to bylo pro všechny nejlepší.

Ono totiž lpět na nějakých představách o tom, jak by to mělo být, je velká past. Za prvé ani pořádně nevím, kde se tam ty představy vlastně vzaly a jestli jsou vůbec moje. A za další proč vytvářet umělou pohodu i když všichni cítí, že je to celý takový našponovaný. To stejně není ta pravá pohoda, kterou chceme.

Velikonoce jsou pro mě svátky jara, nového života a taky znovuzrození. Je to šance nechat všechno umřít a znovu se narodit. Sami v sobě, to co už nám neslouží, prostě nechat zetlít a splynout se zemí, pustit po vodě nebo nechat spálit. Neděje se tak v nás ale automaticky, musíme to nějakou částí nás dovolit.

Všimla jsem si totiž něčeho uvnitř nás, co rozhoduje o tom, jestli se to pustí nebo se to bude ještě držet. Ono nakonec to všichni jednou pustíme, tím si můžeme být jistí. Co se mi ale zdá velmi přínosné pro nás a naše zdraví je, abychom se v průběhu plynoucího času těch zátěží zbavovali. Protože pak se nám může stát, že toho můžeme držet opravdu hodně. Je až zarážející vidět sílu některých bytostí, které pozoruju a které toho drží fakt moc. Za mě je ale dobré si v sobě čas od času uklidit, vytřídit šuplíky a to staré prostě vyhodit. O to lehčeji se nám pak může žít dál. Funguje to venku i uvnitř.

Kdo zemře dřív než zemře, nezemře když zemře.

Třeba můžeme umřít dřív než skutečně umřeme. Tím, že necháme odejít všechno, co už tu pro nás nemá smysl ani význam a narodíme se do nové podoby nás samých. A můžeme se nechávat překvapovat tím, co nám život může přinést, protože vlastně všechno je možné. Třeba nejsme to, co jsme si celou dobu mysleli, že jsme. Asi jsme to potřebovali pro určitou autentičnost a sílu prožitků, těžko pak zažít něco doopravdy, že… Jenže se pak může stát, že to s námi dál nějak nesouzní. Pak je čas to nechat odejít. Indiáni jsou se smrtí daleko více ve spojení, nechávají zemřít části sebe sama, aby se jim dál žilo daleko svobodněji.

Tím, že vyčistíme svůj prostor od toho, co nám už neslouží, noří se v nás něco, co v nás bylo vlastně vždycky. Jen jsme to překryli vším tím humbukem a nesmysly, které jsme přijali za svou realitu. Ale už nemusíme, nemusíme nic držet. Můžeme povstat do nové podoby a můžeme ji i naplno žít. Už ted’ a tady.

Přeji proto všem krásné Velikonoce, odevzdání se, přijmutí toho co bylo a také puštění všeho, co už bylo naplněno. A nové znovuzrození do něčeho, co jsme si ani nepředstavovali, že se někdy stane. A přitom to bylo naše nejhlubší přání, protože naše duše to prostě ví.