Život jako v pohádce

Odmalička miluju pohádky. A čím hlubší a zapeklitější příběh, tím líp. V hloubi duše totiž v pohádce žiju a čím víc se přibližuji ke své duši, tím víc se mi tato sféra ukazuje jako můj domov. Jenže když se řekne ‚žije jako v pohádce‘, je tím nejčastěji chápáno, že žije jako princezna někde na zámku a pečení holubi jí lítají do pusy. Pamatuju si na rozhořčenou reakci jednoho mého známého na toto moje přirovnání. Dal mi jasně najevo, že život teda žádná pohádka není. Jasně, nechci nikomu brát jeho svět a ani přesvědčení o tom, že je život těžký. Ale já to myslela jinak.

Ta pohádka, to je můj vnitřní svět. Tam se setkávám s archetypy a úplně mě dostává, jak se stále propisují do tohohle, jinak celkem na první pohled bezduchého světa. Když se podívám víc pod povrch, mohu uvidět určité rysy, které se pořád opakují, už po staletí.

Taky dost často svádím boj s drakem, démony a neustále mě svádí čerti na scestí. Nebudu lhát, celkem se jim to i daří mě svádět z cesty. Jenže kdybych takhle nesešla, tak bych nepoznala i tohle podsvětí sebe sama. A já ho asi potřebuju trochu znát, nemůžu žít jen na té královské zahradě, tedy v té sladké nevědomosti, kde je všechno zalité sluncem. Už v tom dolním světě nepotřebuju setrvávat tak dlouho jako dřív, chci o něm ale vědět a být s ním v kontaktu, protože to je podle mě to, co potřebujeme. Ke své celistvosti, jinak to nemá ty správný grády. A taky si pak nemůžeme namlouvat třeba to, že když vidíme někoho v zajetí svých stínů, tak si neřekneme, že nás se tohle teda rozhodně netýká. Protože týká.

Projít peklem

V jednom období svého života jsem se ocitla v pekle. A peklo není místo, je to stav mysli. Dovedly mě tam takové ty nepěkné vlastnosti, které čerti uznávají jako bernou minci a jdou si pro tebe. Tyhle vlastnosti jsou součástí lidské psychiky, jsou uloženy v nás všech. Jde o to je nenechat v sobě rozvinout tak, kdy už jasně prokazuješ, že si to peklo zasloužíš. No a mě se to stalo. Ale dnes na to vlastně koukám jako na cennou zkušenost, kterou stejně měla moje duše v plánu. Protože by jinak nevěděla, jaké to je.
A já potřebuju vědět, jaké to je, jinak to pro mě neexistuje. Jsou to pak jen takové pohádky 🙂

Důležité bylo se ze svých chyb poučit a v pekle nezůstávat. A taky je pravda, že pokud necháš rozvinou nějakou hnusnou vlastnost, tím víc můžeš pak dosáhnout té ctnosti, která je jejím protipólem.

Kolikrát je ten boj s temnými silami opravdu těžký. Někdy mi přijde, že to prostě asi ani jeden nemůže dát, jaká je to síla. Ale přišla jsem na jednu věc. A musím říct, že mi to teda fakt dalo zabrat než mi to došlo. To je to, že zvítězit se dá, i nad tou nejtemnější silou a nejmocnějším čarodějem. Ne bojem, ani silou a ani vůlí, ale čistým srdcem. Proč asi hloupý Honza šel a na cestě mu všechno hrálo do karet a nakonec se i tím králem stal? Protože měl čisté srdce. Ale oni ho nazývali hloupým. Možná že čím čistší srdce, tím se prohnané mysli zdá hloupější?

A je ještě jedna síla, která je nad všechny síly nejmocnější. A to je láska. Láska přece vždycky v každé pohádce zvítězila, nebo ne? 😉 Kde nakonec zavládla láska, tam všechen ten boj utichl a zavládl mír.

Dost velkou část života jsem se na pohádky pořád dívala, i když už jsem byla dávno dospělá. Nejlepší byly ty, co měly nějaký silný příběh, nějaké hluboké poselství. Viděla jsem je třeba i několikrát, ale pořád mě to zajímalo. Pak mi došlo, že jsem je pokaždé vnímala jinou optikou. Dívala jsem se na ten příběh z jiné části sebe sama a viděla jsem tam něco, co se odkrývalo do dalších vrstev. Proto mají pohádky a legendy takový přesah v čase, jsou to příběhy z obrovské hloubky našich bytostí, i když se odehrávají na jiném poli reality.

Taky miluju takové ty pohádky s lesními skřítky, vílami, divoženkami, hejkaly, houbovými bytostmi nebo houbičkami, tam se cítím jako doma. Jako bych do tohohle světa patřila, proto tak miluju lesy, hory a přírodu. A taky zvířata, které vůbec nezměnily nijak svou podobu ani vlastnosti, jsou pořád tím, čím jsou, at’ už v pohádce nebo v této realitě. A taky jsem si uvědomila, že jim rozumím. Vím, co říkají, skrze oči a svou auru, a to jsem ani nemusela sníst bílého hada jako v pohádce O Zlatovlásce.

No a nádherné příběhy vznikly se zobrazením živlů. Vodní víla ala paní všech vod nebo ohnivec jako vládce všech ohňů, to je prostě to, co mě velmi vtahuje a inspiruje.

Živly totiž nejsou jen tak něco, co tu tak jako je, jak si třeba můžeme myslet. Ono je to dost možná naopak, my jsme v jejich světě, my žijeme ve světě živlů. A o jejich síle určitě nemůžeme pochybovat. Nejen že bez nich ani žít nemůžeme, my všechny živly taky obsahujeme a jsme z nich stvoření. Když oni zavelí, víme moc dobře, kdo je pán. To když se země zatřese, když přijde velká voda, když se přižene ničivá vichřice anebo když oheň začne nekompromisně spalovat to, co mu přijde do cesty.

Svět, ve kterém žijeme

To je pro mě ostatně ta pravá realita. Řeky, hory, moře, oceány, skály…oheň, voda, vzduch a země. To všechno ostatní, ty pseudoreality, které tady vytváříme a tím pádem potom taky žijeme, to není skutečné. Na to bychom neměli zapomínat. Obzvlášť hlavně tehdy, když nás nějaká ta pseudorealita vtáhne natolik, že už ani nevíme, kdo vlastně jsme. Může nás to ovládnout fakt silně, vezme si to nad námi moc, respektive my mu jí dáme. Jinak to není ani možné, nejdříve totiž musíme souhlasit. A živly nás nechávají, at’ si takhle hrajeme, ale když už to fakt přeháníme, tak zasáhnou.

Proto nezapomínejme na to, kdo doopravdy jsme. A pokud to nevíme, tak si vzpomeňme, pátrejme po tom, at’ to stojí co to stojí, protože za tím se totiž skrývá to pravé bohatství. To je ten poklad, který každý z nás může objevit. Najít sebe sama je ten největší dar, to je to osvobození. Protože třeba zjistíš, že to, co si doteď žila, si vlastně nebyla ty. Ale zároveň to bylo důležité to žít přesně tak, jak to bylo, protože jinak by to ani nešlo, bylo to přesně poskládané jen pro tebe. Třeba právě proto, abys začala pátrat. A udělala všechno pro to, abys zjistila tu skutečnost.

A když zjistíš pravdu, tak uvidíš, že tu nejsi sama. Jsme tu všichni společně. Žijeme v prostoru matky Země a otce Slunce, ze kterých jsme utkaní a bez kterých bychom tu být nemohli. Ani bez živlů, v jejichž prostoru se nacházíme a jsme jejich součástí. To je ta skutečnost, to je ta realita.

A taky to, že určité věci nelze změnit a zároveň je tu i prostor pro to, co změnit lze. Není to bud’ anebo, je to obojí. A jak už jsem zmínila, jsou tu síly, které když uznají, tak tě přimáčknou, protože už je to fakt moc. Co si ale můžeš být jistá, tak ne proto, že by ti chtěly ublížit, ale kvůli tvému růstu a pochopení. Velký Duch, který má přehled o všech a všem, má rád všechny svoje děti a znáš to, každé dítě je jiné. Některé potřebuje popostrčit a druhé zase umírnit.

A jedním tím dítětem jsi ty taky, jinak bys tu nebyla, vzácná bytosti. Ono být člověkem je taková celkem nelehká mise, zvlášť v době, ve které se nacházíme. O tom zase někdy příště.

AHO