Propojení živlů

Jsme v období přelomu, kdy se léto přelévá do podzimu. Podzimní rovnodennost měla pro mě vždycky speciální význam a tento rok je pro mě ještě speciálnější. Už jen proto, co jsem zažila a co ještě vstřebávám. Nejdříve jsem váhala, jestli to mám takto veřejně sdílet, připadalo mi to jako moje. Ale bylo mi sděleno, že to sdílet mám. Tak tady to je.

Vrátila jsem se z takového tripu, který ani nevím, jak nazvat…řekněme, že velmi naučný, oblažující a ozdravný. Jela jsem na něj se záměrem, který se víc než naplnil, takový z toho mám pocit. Vydala jsem se na sever, kam mě to už nějakou dobu táhlo. Jen ne do mých milovaných Krkonoš, kam jezdím opravdu moc ráda a kde se cítím jako doma. Ale do Lužických hor. Hezky pěkně do sudetské krajiny, co nese vibrace událostí, které se tam staly. Do kraje, který je ve své drsnosti zároveň i malebný.

A cítila jsem, že tam něco je…

Každý večer jsme si topili v kamnech, protože prostě hory. A ten pocit, když se večer rozhoří oheň, ten je prostě nejvíc. Ale stalo se víc než jen to, že se zahřála místnost a vytvořila atmosféru večera u krbu. Ten oheň ke mně jako by promlouval…ne jako, on opravdu promlouval. A taky říkal, co udělat, kam se vydat. A tak jsem na druhý den šla na místo, kde jsou vodopády. To ráno jsem byla v takovém moc velkém očekávání a až naivním nadšení. Ne, nečekala jsem něco jako Viktoriiny vodopády, ale ten slabý proud mě celkem zklamal. Navíc když jsem na to místo přicházela, najednou se za mnou objevili dva lidé, kterých jsem si předtím ani v nejmenším nevšimla. No, tohle nebylo to, co jsem si vysnila.

Večer jsem rozdělala oheň a ten mi řekl, at’ jdu k vodopádu ještě jednou. Dobře, řekla jsem si. A taky mě hned napadlo jít z druhé strany. Tak jsem poslechla a druhý den jsem se tam znovu vydala opačnou trasou. Ta cesta samotná se odkrývala do nevídaných prostorů a nechápala jsem, jakou to mělo o dost jinou energii než předtím. Také bylo zataženo, takže to mělo tajemnější atmosféru než předchozí, slunečný den. Došla jsem na místo, kde se scházelo k vodopádu. Ta zelená z tamních stromů a mechů už snad nemohla být zelenější a voňavější. Tímto směrem se k vodopádu scházelo ze shora dolů a to byl také úplně jiný zážitek. Bylo to, jako když sestupuju do nějaké podzemní říše. A čím víc jsem se blížila, tím víc jsem slyšela zvuk vody. A pak jsem tam stála. Ohromená tou atmosférou. Klidem, tichem, jemným hlasem vody. Vůní čerstvého lesa se spoustou kapradí, které na těchto místech roste opravdu hojně. Nic, co by řvalo a ohromovalo na první pohled. Jen to bylo v ten moment tak prosté až to přerůstalo do něčeho neobyčejně magického. Tohle bylo jako za odměnu. Za to, že jsem se vrátila, s daleko čistším naladěním a větší pokorou. A daleko menším, ne-li žádným očekáváním. Za to, že jsem to místo nechala promluvit. Za to, že jsem mu byla ochotná naslouchat. Cítila jsem se, jako když ke mně promlouvá sama voda.

Vnímám to jako velmi mocné propojení živlů, hlavně těch dvou, které stojí zdánlivě ve velké opozici. Ohně a vody. Oni spolu ve skutečnosti úzce spolupracují. Je to jako plus a minus. Jako muž a žena. Teplo a chlad. Levá a pravá. Tyto dva živly spolu kooperují v tomto prostoru a jsou nedílnou součástí našich životů. Další dva, tedy země a vzduch, samozřejmě také, jen jsou víc, řekněme rozlehlejší, všudypřítomné. A o éteru ani nemluvím, ten je i tam, kde není vzduch. Všechny živly obsahujeme, jsme jejich součástí.

Po tomhle zážitku jsem se cítila tak, jako by se můj vnitřní oheň propojil s mou vnitřní vodou. A tím se sladily obě moje strany.

Tohle sladění stran mělo ale ještě další efekt. Bylo to, jako když se vyrovnají misky vah a ty se dostaneš do toho místa, kde se tyto dvě síly střetnou na stejné úrovni A tam se to stane. Najednou už nejsou dva, ale stávají se jedním. To, co se zdálo být na první pohled neslučitelné, dvě naprosto odlišné síly, splynou v jedno. A povstane nová energie.

Když jsem se vrátila domů, měla jsem v sobě nový pocit. Teda nový, já jsem ho vlastně už znala. Přemýšlela jsem odkud. A pak jsem na to přišla. Před mnoha lety ho ve mně zažehla píseň Jezero od projektu Kittchen. Tehdy jsem prožívala pro mě dost nelehkou dobu a tahle píseň ve mně zapálila jiskru. A tehdy jsem věděla, že se ve své vnitřní krajině někam vydávám. Řekla bych, že jsem změnila směr, jako bych tu jiskru chtěla dovést k ohni. Ne k tomu spalujícímu, který jak rychle vzplane, tak rychle uhasne. Ale k tomu, který sálá dlouho a je z něj to blahodárné teplo.

Zajímavé na tom také je, že tvůrce projektu Kittchen pochází ze Sudet, kterým věnoval jednu, pro mě taky dost hustou píseň. Myslím, že tohle hudební seskupení už dnes nefunguje, ale tehdy to ve mě zanechalo hlubokou stopu. A až ted‘ se to tak zvláštně propojilo. A to již zmiňované jezero ve stejnojmenné písni, to místo spojené s vodou, to jsem si před lety představovala jako místo, které jsem ted’ navštívila v tom lese v Lužických horách. A vůbec nejde o to, že to nebylo jezero, ale vodopád. Jde o ten pocit. I když živel vody je v tomto smyslu dost klíčový. Tím se spojil určitý kruh v mém životě a záměrně neříkám, že se uzavřel.

A tak bych si přála, abychom o vodu více pečovali a brali ji jako něco velmi cenného. A to jak tu vnitřní, tak tu vnější. Jsme dost blázni, že ji tak znečišťujeme. Ta vnější voda je to takový odraz naší vnitřní vody, zdá se mi.

A taky bych všem doporučovala naslouchat ohni a pečlivě ho udržovat, jak v sobě, tak venku. Pokud příliš vzplane, může toho dost poničit. A když jen slabě doutná, chybí mu péče, palivo. Proto zažehněme svůj oheň a starejme se o něj tak, aby nejen že neuhasl, ale aby dával to správné teplo.

Tak nějak takhle a mnohem víc se může stát, když nasloucháš a uposlechneš volání místa, jak toho vnitřního, tak toho vnějšího. Za své učitele si povoláš živly, protože přece jen, mohou být lepší učitelé? A necháš to plynout tak, aby se to celé odehrálo. Ou, jak já miluju tyhle výlety ♥

AHO