Když vstoupí Duch do těla

Jsem zpět…i když povstávám jen velmi pozvolna. Zmizela jsem odevšud, teda hlavně co se týká online světa. Sociální sítě a všechen ten humbuk, boj o pozornost a snaha zaujmout…toho už jsem se vůbec nechtěla účastnit. Občas někam nakouknu a mažu hned zase pryč, protože je mi z toho nějak divně nejen od žaludku. Skoro už každé reelsko je vlastně reklama, do toho ještě AI a řeči o tom, jak je tohle nová budoucnoust… No, tak určitě to už je a bude součástí reality, tomu už se nevyhnem. Neříkám, že AI není skvělý nástroj, pro určité věci. Jen je podle mě hodně tenká hranice rozeznat, kdy mi to slouží a kdy už mi to zásadně ovlivňuje život. Rozhodování, cítění, vnímání, prožívání, intuice, napojení na Vesmír, přírodu a její rytmy…tyhle přirozené vlastnosti se jaksi otupují. A je to logické, když je přestaneš používat a naklikáš si všechno na netu, tak zaniknou. Je to vlastně perfektní…nenamáhej se, nepřemýšlej, hod‘ to do chatu GPT, zeptej se a do dvou vteřin máš odpověd‘. To, na čem sis lámal hlavu třeba roky, můžeš mít do minuty vyřešený…z těchto věcí mám pocit, jako by mě požírala nicota.

A dost to odskákal i tenhle blog. Vlastně jsem dost uvažovala o tom, že už nebudu ani tady, že chci být v ústraní, kde je mi dobře…ale…bylo mi řečeno, že ještě ne. Vlastně jsem měla potřebu ještě víc vstoupit do své reality, kterou mám kolem sebe, ale hlavně…ještě víc do těla. Popravdě jsem po tom toužila. Tušila jsem, že něco potřebuju, nějaký prožitek, abych něco pochopila. A dost často mě napadalo, až s takovým zděšením, jestli já nejsem tak trochu blbá a jestli já to nepotřebuju přes bolest…no tak jo, jsem tak blbá. Potřebovala jsem to přes bolest. Ale popořádku.

Je to už dlouho, určitě pár let, co mě přepadla touha se víc uvelebit ve svém těle. Být s ním spojená, vnímat ho, úplně se v něm uvolnit, v tom bytí, ve hmotě. A taky být pružná. Ta touha pořád rostla. Tak nějak jsem zkoušela jogu, ale vždycky mě odrazovalo, jak ji tady většina takzvaných jogínů učí spíš jako fyzické cvičení. Cítila jsem, že je to víc než jen vstupování do jogínských pozic, něco mi v tom chybělo. A taky jsem věděla, že to potřebuju nějak jinak, že potřebuju pro to uvedení někoho, kdo to bude pojímat víc celistvě, i když tělo je ten stěžejní nástroj. A pak jsem si vzpomněla, že někoho takového vlastně znám. Ženu, která už jen svým vyzařováním a energií dělá mnohé na více úrovních. A taky mi došlo, že jsem jí kdysi slíbila, že přijdu na lekci.

Ale nějak mi připadalo, že zmizela právě z toho online světa. Po pár synchronicitách, které se v této souvislosti staly, na podzim loňského roku vyhlásila individuální kurzy. No tak to je něco, mít ji jen pro sebe, v to jsem ani nedoufala. Přihlásila jsem se a těšila se, jak ladně vpluju do jogy, udělám si pár asán a budu naprosto ready v tom si víc a víc posouvat ty svoje hranice.

Jako když jsem otevřela dveře, za kterými nebyl ten rozlehlý prostor, o kterém jsem si snila, ale pěkně tvrdá zed‘. Tak jogu, pružné tělo říkáš…no ale máme tu trochu problém, jako by mi na to moje tělo odpovědělo. Celé ty roky nevědomých návyků, které přetěžovaly jednu stranu a druhá strana, ačkoli přirozeně dominantní, zůstala ladem a ztratila cit. Tak moc vychýlená jsem tělesně byla a ani jsem o tom nevěděla. Teda, už jsem ledacos cítila, ale přehlížela jsem to. A první dost velké uvědomění přišlo, když se mi to vepsalo do reality. Napsala jsem o tom eStory Byt č. 13, tak jestli si ještě nečetl/a, tak můžeš tady. Ale to byl teprve začátek. Ladění polarit je pro mě vůbec téma. To, co jsem zažila v Lužických horách na podzim, kde ten proces pokračoval, jsem popsala v článku Propojení živlů.

A ted‘, jako by tím krokem směrem k tělu, to šlo ještě dál. Teda vlastně blíž. To tělo začalo promlouvat. A to dost jasně. Jako by mohlo konečně řvát. Přes bolest. Protože když bolí, tak už opravdu řve.

Místo ladných asán přišly lekce, slzy, nejistota, slepé uličky, nárazy, rozmotávání spletitostí, strach…ale i léčení, pokora, pochopení, sebe-uznání, láska…mnohem víc než bych si dokázala představit. Vlastně mi přijde, vnímám, že jsem víc umožnila Duchovi, aby skrze mě víc vstoupil…aby mohl zakusit, možná třeba i tu bolest. A také, aby mi mohlo být díky té bolesti ukázáno, jak moc to není v souladu.

Když je v přírodě třeba krásná rostlina, strom nebo divoké zvíře a je vidět, že má všechno, co ke svému bytí potřebuje, může být tím, čím je. Je krásná. Je vzrostlý. A může žít, co je mu vlastní. V souladu, s prostředím, ve kterém se nachází a které je mu přirozené. Vlci na poušti nežijí a velbloud by v zimních horách nepřežil. Všimni si, jak jsou divoká zvířata krásná. A u těch domestikovaných jako by něco úplně neladilo.

Rok dřevěného Hada. Máme ho za sebou. Nevím, jak tobě, ale mě asi tu starou kůži opravdu svlékl. Co do té doby mohlo být přehlíženo, už přehlédnout nešlo. Vlastně mi přijde, že tím, že jsem k tomu ten krok udělala já, tak to vlastně mohlo být otevřeno. A uviděno. Možná i pochopeno. A poléčeno.

I když to stále pokračuje, tenhle proces se neděje náhodou a vlastně nevím, jestli někdy skončí. No nemůže, protože navazuje na další proces a ten zase na další. V přírodě nejsou prudké zlomy. Je to proces který se vlévá do dalšího procesu. A ten navazuje na další. Jedny květy odkvétají a druhé jsou v rozpuku.

Když dovolíš Duchu do tebe ještě víc vstoupit, je dost možné, že to s tebou otřese. Se starou strukturou, která třeba dřív něco tvořila, ale to už ted‘ neplatí. Je potřeba to opustit. A narovnat. Aby to bylo v souladu. Protože soulad dvou stran může tvořit celek, který je JEDNOta. Vnímám, že se tohle děje čím dál víc, na mnoha úrovních. Tak tomu nebraňme, i když to na začátku vypadá třeba dost děsivě.

Ono naše celá společnost je taky taková celá nakřivo. Odhalují se struktury, ze kterých kolikrát zůstává rozum stát. Ale nebojme se toho. Starý svět se už dávno zhroutil, my se ted‘ prostě prohrabujem sutí. Máme možnost vytvořit něco nového, na jiných základech. A i kdyby ne, tak příroda si poradí. Ta si stejně nakonec vezme všechno zpět.

Kdo mě zná nebo už něco četl, ví, že se pomalu přeléváme…do nového roku, do dalšího období. Už to nebude jako dřív. Nejde to. Nějakou iluzi si můžeš zkusit udržet, ale dřív nebo později se ti rozpadne jako domeček z karet. Tak do toho vstupme. I s tím, že nemáš ani tucha, co všechno se může odkrýt. A co všechno je možné.

AHO