Cestování v čase

A jsme tu, v další jarní rovnodennosti v našich životech. Říká se, že se Země do určitého bodu točila v kruhu. A když toho bodu dosáhla, začalo to jít ve spirále. Jako by se oddělila od toho, řekněme začarovaného kruhu a pohyb se ted‘ odehrává po spirálovité ose nahoru. Energeticky je to úplně jiné. Kruh je pohyb stále dokola, věci se opakují. Spirála je progres, neustále se to vyvíjí v nové smyčce a věci dostávají nový rozměr. Nevím jak ty, ale čím míň se já sama točím v kruhu, tím více se mi odkrývají nová prostranství a obzory. I ten pohyb spirály Země můžeme vnímat víc a víc. Jsme prostě její součástí, at‘ už to taky vidíš nebo ne.

To bych nevěřila, co všechno může člověka ovlivnit, hluboce se do něj zapsat a mít zásadní dopad na jeho prožívání. Kdybych měla sama sebe popsat zevnitř, to jak jsem věci v dětství prožívala, asi bych se postavila do nějakého filmu Karla Kachyni. Později v pubertě by to byl Tim Burton a dál už David Lynch, ale dětství, to byl Kachyňa☺. Poetická temnota nebo jak bych to nazvala. Měla jsem tam spoustu momentů, které by se na první pohled mohly zdát jako nedůležité, mě ale velmi ovlivnily.

Už roky jsem se vracela ve svém vědomí do raného dětství k jedné, pro mě zásadní situaci, která mě velmi zasáhla. Tuhle událost, kterou jsem prožila někde ve školce, jsem si vědomě prošla už tolikrát, že jsem tam už nic nového nenacházela. Přesto jsem nikde jinde v minulosti neviděla nic, odkud by mohlo pramenit to, na co jsem nepřicházela fakt roky. Cítila jsem někde v sobě, jako by mě někde něco tlačilo. Věděla jsem, že to má co do činění se sebehodnotou, ale další cesty v čase do stejné situace už nic nepřinášely.

Znovu objevený příběh

V rámci svého léčení, kterým jsem ted‘ koncem zimy procházela a stále procházím, jsem se už po několikáté ocitla na své rodné hroudě. Ve vesnici, kde jsem vyrůstala. Ne že bych tam občas nejela za našima, ale to je jiné. Za prvé je to v mém volném čase, za druhé neřeším oficiality spojené s doktorem a vůbec to má úplně jiný náboj. Ted‘ jsem se i shodou okolností ocitla v takovém prostoru, který mě vzal i do jiného času. Podle mě, když se napojíme na okolí, objevují se znamení. A může to být takové místo, kde jsme třeba něco prožili nebo taky nemusí. Je to jako když se hledaly indicie, které nás měly dovést k cíli nebo pokladu. Většinou jsme je viděli až tehdy, když jsme se naladily na místo.

A to se mi stalo. Já když přijedu do rodné vesnice, chtě nechtě se tak trochu ocitnu v minulosti. Někdy víc, někdy míň, ale ta příchut‘ je tam vždycky. Když jsem ale třeba jen u rodičů, je to takové, že vím, co mám očekávat a pak zase jedu domů. Ted‘ jsem se ale ocitla v časo-prostoru, kde se ten příběh v minulosti odehrál. Podle mě měl velký vliv i ten jarní vzduch, vůně a vibrace. Bylo nám asi 8, prožily jsme relativně krátké, ale intenzivní přátelství. Bylo to až euforické, na začátku. Pak se ale začaly dít věci, kterým jsme nerozuměly, ani jedna z nás. A tak jsme se postupně vzdálily. Uvědomila jsem si, že jsem tehdy prožívala zradu. Nebo spíš křivdu. Nevysvětlené a nepochopené věci. Co se tenkrát stalo, to chápu až ted‘. A taky vidím, jak moc mě to zasáhlo. A byla to přesně ta věc, kterou jsem uložila tak hluboko, jak hluboce mě zasáhla. Jak šel čas, překryly to další události, jako když zaroste trávou nepoužívaný chodník. I já jsem se postupně proměnila v někoho jiného a už mě to dál nezajímalo. Přesto…pro mnoha letech to chtělo na světlo a být pochopeno.

Když se nad tím zamyslím, nic závratného se vlastně nestalo. Vzniklo a zaniklo jedno dětské přátelství. To se stává. Ale pro dítě a ještě k tomu vysoce citlivé, to bylo velmi zásadní. Ty nezodpovězené otázky. Otazníky nad tím, co se stalo. Nevyříkané věci. V té době by ani nebylo možné si je vyříkat ani vysvětlit. Život se ale zapisuje do paměti těla a do jeho buněk. Proto přicházejí pocity, které si racionálně neumíme vysvětlit. A nikdy bychom neřekli, kde je ten zakopaný pes. Nebo poklad.

Vím, jsem přesvědčená, že se věci nedějí náhodou. A že někdy to chce čas, aby to mohlo být uviděno. To, že se odkryly věci ted‘, vnímám jako souhru. Pro otevření, léčení, pochopení a přijetí. A v takové jemnosti, že se až chceš zalyknout. To by jeden očekával tsunami a ony stačí jen kapky ranní rosy.

K té naší oslavě jara, jeho rovnodennosti a nového roku jsem chtěla popřát všem, at‘ se nám daří žít co nejvíce, ne-li totálně v přítomnosti. Protože tehdy opravdu a skutečně zažíváme život. Pokud se to ale nedaří a utíkáme víc někam, kde ještě nejsme nebo se vracíme k tomu, co bylo, je tam možná něco, co by stálo za pozornost. Vytáhnout to na světlo, podívat se na to, uvědomit a nechat to jít… Pustit to po vodě. Nebo to spálit. Taková věc se bez našeho pochopení může proměnit v něco, co už bude tlačit i na těle. A to už si přímo o tu pozornost žádá. Bez vyřešené minulosti se ta přítomnost žije vlastně dost těžko. A tím se i do budoucna nedívá snadno.

At‘ se nám tedy daří sladit to tak, abychom se z toho pohybu v začarovaném kruhu posunuli v pohyb do spirály. Protože tím se připojíme k pohybu Země. A celého Vesmíru.

AHO