Poslouchej volání, sleduj znamení

Tak tohle ti byla zase cesta. Letní Slunovrat. Kdo mě zná, tak ví, jak ctím a slavím tyhle přírodně-vesmírné posuny. Jako jasně, díky ezo scéně už to má celkem zprofanovanou příchut‘. Ale ve finále at‘ každý tyto vstupy do nových portálů pojímá, jak chce. Co se ale v tyto dny v tomto časoprostoru děje, už asi není úplně tak zakryto a jeden by řekl, že bys musel být fakt slepý a bez citu, abys nic neviděl a nic necítil. I když na druhou stranu se taky hraje i o to, abychom viděli a cítili co nejmíň. Ale tak to je na další povídání.

Já jsem si na tenhle žhavý vstup do léta vyhradila ten svůj časo-prostor. Nevěděla jsem přesně, jak to bude probíhat, jen jsem nechala věcem volný průběh a zároveň jsem vytvořila plán se vztyčnými body. Takhle se mi tvoří cesty a putování, nechám se prostě vést a zároveň už vím kam i s tím, že okruh míst je zcela otevřený. Také jsem věděla, že mě to povede cestou předků a slyšela jsem jasné volání od paní Sněžky. Tohle její zavolání vždycky s radostí vyslyším, protože Krkonoše jsou moje srdcovka a takový můj druhý domov ♥.

K těm předkům…už nějakou dobu mě začal víc do hloubky zajímat odkaz, dílo a život vůbec našeho, podle mě nejzásadnějšího krále, Karla IV. Poslední skutečný druid, nepochybně velmi spojený s Velkým Duchem, což dokazuje všechno to, co nám tu zanechal. Kdo začne do hloubky studovat tento jeho odkaz, můžou se mu odkrývat nevídané vhledy a pochopení.

No a tohle všechno mělo na pozadí jeden dost zásadní záměr…sebeléčení. Kdo četl moje poslední články, tak ví, že si od konce roku minulého a začátku tohoto roku procházím určitými zdravotními ‚trabls‘. Nebudu zacházet do detailů, ale velmi mi pomáhá a dělá dobře horko, naopak chlad a sebemenší studený vzduch mi dělá problémy. I hory byly pro mě v tomhle horkém období jasný směr, protože až se ochladí, na horách to bývá horší. Takže ted‘ byl ten správný čas.

Vznikla z toho dobrodružná cesta, kterou bych nazvala něco jako Od předků po Zemi za Sluncem. Já si nemůžu pomoct, ale já prostě žiju v pohádce. Vstupovala jsem do tak kouzelných prostor a dimenzí, že jsem nepřestala být v úžasu. A to horko. Pro mě velmi léčivé. No a kde být Slunci blíž než ve dvanáct hodin na Sněžce pár dní po Slunovratu…v Čechách určitě tam. Jako odnesla jsem to trochu spáleným čelem, ale co už, to je to nejmenší.

Ten příběh celý tu nebudu sdílet ve slovech. To by bylo asi na román vzhledem k mnoha jemným nitkám, které ten celek také tvoří a nedalo by se je opomenout. Tak jsem to aspoň dala do takových střípků, které jsem na té cestě zachytila.

Slyšíš taky někdy volání? Takové to, které nejde jen přes hlavu a uši…spíš to, které proběhne celým tělem? Jestli jo, tak ho sleduj a když můžeš, tak jdi. Jdi tam, kam tě to volá. I když to třeba nejdřív nemusí dávat smysl…anebo ti naopak všechno půjde na ruku a bude se ti to skládat jako puzzle. A když už se tam vydáš, tak sleduj znamení. Poslouchej a vnímej, kam přesně tě to vede. Možná zůstaneš mnohokrát stát v naprostém propojení s tím, kde zrovna jsi. S prostředím, přírodou, tamními bytostmi a duchem místa. Možná se ti dostanou odpovědi na tvoje otázky. Možná vyvstanou další otazníky. A možná taky ne. Možná se vše zaleje do velkého klidu. A třeba se ti víc odkryje to, kdo jsi a proč jsi vůbec tady.

Tak to bych přála všem. ♥

>>-> AHO <-<<