Zub času, zub moudrosti

Říká se, že časem se stává člověk moudrým nebo alespoň moudřejším. Podle mě se to neděje automaticky. Na tom musí člověk pracovat, i když slovo ‚pracovat‘ je dost zavádějící. K moudrosti se tak nějak roste a růst není vůbec pasivní proces. Je to spolupráce. Mezi životem a mnou. Nebo tebou nebo kýmkoliv jiným aby nedošlo k nepochopení, protože já se za moudrou nijak nepovažuju.

Moudrost není chytrost. Být chytrý se dnes hodně přeceňuje. Chytrost je na úrovni intelektu a ano, je super, když to někomu pálí. Moudrost ale vychází ze spojení mysli, srdce a těla. Jsou to zkušenosti, životní lekce, prožité události, otisky v našem systému. A je fakt, že ty se získávají časem. Jen být starý neznamená být automaticky moudrý. Toho si asi můžeme všimnout kolem nás. A není to ničí vina. Někteří z nás se prostě jen nechali lapit do různých smyček a dali se do boje se životem. Hodně se říkalo, že život je boj. Podle mě to tak není. Já si spíš přicházím na to, že když se životu naopak povolíme a necháme tu řeku plynout, vede nás to někam, kde to je pro nás nakonec kolikrát až překvapivě dobré. Ale není to jen pasivní plutí a unášení podle větru. Je to ta spolupráce.

Rok Ohnivého koně začal vlastně nedávno a tu jízdu na něm jsem si představovala tak nějak ladnější, víc v lehkosti. Ale pokaždé, když jsem se na ten ohnivý hřbet vyhoupla, ani jsem se nenadála a už jsem zase ležela na tvrdé zemi. Celá pomlácená, v bolesti od toho tvrdého nárazu. Pořád přemýtám, co se mi to ukazuje… On kůň reaguje na naše duševní rozpoložení. Několikrát jsem se o tom přesvědčila se skutečným, živým koněm. On neřeší, jestli tě urazí nebo jestli se tě nějak dotkne. Prostě ti nastaví zrcadlo. A sednout na něj a pokusit se jet, to už vyžaduje určitý stav vědomí, který se podobá právě tomu plynutí v řece života. Nechat to plynout a zároveň i určovat směr. A být v klidu, abys mohl reagovat na to, co zrovna přijde.

Zub času nás všechny nějak ohlodává, to je jasné. Jen mi přijde, že mu můžeme sebe tak nějak hezky podávat, aby vznikl třeba nějaký dobrý tvar. Vědomě s ním tvořit, tvořit sebe. At‘ je z nás na konci třeba i nějaké dílo, které má možná i co předat. V naší společnosti moc nemáme moudré stařešiny jako indiáni. Nebo máme, ale možná si jich dost nevážíme. Většina z nás bývá v pokročilém věku nemocná, což se dokonce považuje za normální. Stala se z toho prostě norma. A obdivují se spíš mladí, draví a úspěšní. Ale i tohle se možná taky trochu mění, protože život nám to vždycky nandá, když už se víc vychylujeme.

Když už jsme u těch zubů, ty zcela jistě s časem souvisí. Ty první máme opravdu chvíli a když končí první sedmiletka, už se klubou ty druhé. To jsou ty stálice, které by nám měly vydržet při dobré stravě, používání a péči až do konce. A pak jsou ty třetí (ne, nemyslím ty umělé), které některým z nás vyrostou celkem brzo a rychle, no některým se klubou roky. Zuby rostoucí v čase. Asi to souvisí i s naší moudrostí, proto se jim tak říká, zuby moudrosti. V naší společnosti jsme je vyhodnotili jako zbytečné a preventivně je vyndáváme, protože s nimi bývají potíže. No jak jsem už říkala, moudrost nahradila chytrost, nebo spíš vychytralost.

A asi to po letošní zkušenosti i chápu, protože učení zubu moudrosti je prostě na dřeň. Na druhou stranu mě to naučilo hodně. Třeba to, že se nemůžu ve všem spoléhat na druhé, tím mám na mysli hlavně doktory a brát s rezervou to, co říkají, protože jenom já mohu vidět souvislosti, které se v mém životě staly. A taky víc vnímat svoje vlastní tělo, pozorovat ho, nedat na všeobecně doporučené rady a dělat to, co pomáhá zrovna ted‘ mě. Pátrat, hledat cesty a možnosti, důvěřovat ve vlastní sílu sebeléčení. A taky si ještě víc vymezit hranice, dát najevo, když mi není dobře. No a třeba i přijmout to, že s tím vším budu taky občas i někoho dost srát. Je toho ještě daleko víc na mnoha úrovních, co mě můj ‚moudrák‘ naučil a tento proces není rozhodně u konce.

Vidím ale především to, že s tím zubem jsem něco pustila. Možná mi to bylo spíš vyrváno (když si vybavím tu operaci samotnou), jen jsem tam dobrovolně šla a řekla jsem: ‚ano, vezměte to a dejte to pryč‘. I když to svírám a držím přes rostoucí zánět. I když vím, že to ke mě patří, nechci se toho vzdát, ale taky vím, že musím, protože už mi to víc ubližuje než slouží. No, i takhle může někdy vypadat odevzdání.

AHO