Srpnové rolling

Jak se mi tam máte, moji milí vnitřní spolubojovníci? Jak prožíváte horké, intenzivní srpnové dny, večery a noce? Je to mazec? Tak potom je všechno v pořádku 🙂 U mě je to taky tak, že nestačím zírat a zavírat pusu úžasem, zděšením i překvapením. Divný, ale až letos jsem si začala pořádně užívat léto..té letní vibrace se nemůžu nabažit a i když nám příroda (nebo bůh ví co) kolikrát pořádně zatápí, stejně je to dobrý. Já jsem byla totiž spíš ten severský typ, vnitřní oheň mi jel, řekla bych, o dost víc než bylo zdrávo. V zimě super, ale léto jsem vždycky tak trochu protrpěla. Tak trochu dost. Nadávala jsem vnitřně panu Červencovi a ještě víc pánovi Srpnovi, že bych je sice ráda měla víc ráda, ale že mi to prostě moc nejde. Tak se mi to letos asi splnilo. Nejen že se vnitřní teplota víc zharmonizovala, ale díky zdravotním problémům, které mě letos provází, bych si hlavu nejradši strčila do nějakého kotle. I když to není tak růžové, protože to naráží na výdobytek civilizace v podobě klimatizace. O tom třeba napíšu více, až si poskládám věci víc dohromady.

Podle mě si totiž tvoříme úplně všechno. I nemoce a zdravotní potíže. Není to ale tak jednoduchý, jak si myslíme. Tohle se tvoří z hlubin našeho prožívání, které si ani nemusíme uvědomovat. Protože vědomě nikdo nechce trpět a být nemocný. Já, jelikož jsem průzkumník hlavně temnoty, která mě vždycky přitahovala a nemohla jsem si pomoct i přes všechna varování a červený praporky, jsem kolikrát v ohromení, co všechno může být v podvědomí a nevědomí. Jenže naše duše si to prostě chtějí ochutnat, zkusit a zakusit, jaké to je…a když si už myslíš, že sis na všechno přišel, tak se ti teprve ukáže, jak moc jsi mimo a že vlastně vůbec nevíš.

Jsem tak ráda, že jsem se dostala k tomuto článku, protože to pořád nějak nešlo. Spíš jsem se do toho tlačila. A tomuhle blogu jsem dala takový vnitřní slib, že budu psát z určitého stavu. Z takové té vyrovnanosti, přijetí a klidu. Z toho stavu se totiž předává, i kdyby jen energeticky, nejvíc. A i když mám ‚vystudovanou školu stínů‘, jak bych to nazvala, ze stínového stavu psát nechci. Ne že by sem stíny nepatřili, to rozhodně ne. Patří sem a já o nich moc ráda píšu a zkoumám je. Ale mají své místo. Za námi. Za tím, kdo skutečně jsme. Když vrhá Slunce světlo na tvou postavu (a není úplně nad tebou), tak se za tebou utvoří stín. Tam je jeho místo. A tak to má být. Někdy mě ale holt můj stín tak pohltí, že se s ním musím vypořádat. A to není ten správný čas ani prostor pro psaní.

Proč jsem teda ale tak ráda, že jsem dostala do stavu, kdy můžu psát? Ted‘ je velmi zajímavý čas. Ne že by jindy nebyl, ale jak jsme asi všichni zaznamenali, před pár dny bylo zatmění Slunce. Postavení planet i Měsíce, které se odehrává zřídka kdy, jednou za spoustu let. Podle mě to postavení je i vždycky trochu jinak díky jedinečnosti toho, co je ted‘. No a tohle zatmění něco zažehlo. V našem vědomí, v našich vesmírech a ve Vesmíru vůbec. Jestli se chceme dál učit a kráčet tím samým stylem, je na každém z nás. Ale pro některé z nás to může znamenat, že už dál stejně kráčet nechceme. Nebo nemůžeme. Protože by nás to pohltilo. A taky zničilo. Takže jak to ted‘ máš? Chceš to jinak nebo to ještě můžeš zkoušet dál tím starým způsobem? To musíš vědět jen TY.

A že se tohle děje v roce Ohnivého koně, rozhodně není náhoda. Mám pocit jako by druhé šance. Že pokud si teda ještě nejel na jeho hřbetu, tak ted‘ máš jedinečnou šanci nasednout. Protože na začátku to třeba ještě nešlo. Řeknu ti, jak jsem to měla já. Vrhala jsem se na jeho hřbet s takovou tou mou horlivostí, která byla dosti naivní. Ten kůň se stavěl na zadní, nepřijímal mě a shazoval. A když už jsem se na něm chvíli udržela, popálila jsem se o jeho oheň. Víš, jak fungují koně? Když nejsi ve stavu vyrovnanosti, přijetí a klidu, tak na tebe reaguje nevyrovnaností, nepřijetím a neklidem. A sednout si na něj je velký risk toho, že tě shodí. Kůň je ztělesněním klidu a moudrosti. To ale neznamená, že se neumí splašit.

Chodila jsem velmi často k jedné ohradě. Byli tam dva koně. Jeden hnědý a druhý bílý s hnědými mapami. Ten hnědák mě tak nějak moudře ignoroval, ale s tím bílým jsme spolu dost komunikovali. Jednou, nevím co ze mě vyzařovalo, se ke mě rozběhl až ze druhé, celkem vzdálené ohrady. To, že musel k průchodu mezi ohradami a vůbec to, jak přiběhl, mě úplně zaplnilo úžasem a vděčností. Byla to krásná, magická chvíle. Chtěla jsem ji potom ještě zopakovat, ale už to nešlo. Motalo se mi do toho očekávání a ego a ‚můj‘ koník jen odfrknul nezájmem. Koně vnímají a velmi dobře reagují na stav pokory, klidu, přijetí toho, jak to ted‘ je. Přítomnost taková, jaká je. Přijetí sebe. Takový, jaký jsem.

A já jsem si uvědomila, že já vlastně nechci na tom ohnivákovi jet. Mě přece vždycky stačilo ke koním chodit, vnímat je a pozorovat, jak vnímají mě. Pobýt s koněm je pro mě tak moc vzácná a krásná chvíle, že vlastně nechápu, o co se to tu snažím s tím pomyslným Ohnivým koněm. Tohle si uvědomit byla tak velká úleva. Ten ohnivák je pořád divokej a hřívu má z rudých plamenů ohně, ale jako bych už mohla pobýt v jeho přítomnosti. Dokonce ho můžu pohladit rukou po hlavě a krku a nevzpírá se. Ani to nepálí. A že už nelpím na tom na něm jet. Stačí mi s ním být. V klidu a s vděčností.

Tohle období té srpnové horkosti a žhavosti jako by vybízelo k akci, honem rychle něco, někde vymysleme, udělejme, bud’me lepší než jsme…ale možná je opak pravdou. Možná je to chvíle spočinutí, v tom, jaké to je a jaké to vlastně vždycky bylo. A přijetí toho, co už si dávno přálo být přijaté. Vřelého obejmutí toho, jaké to je a tak to bylo vždycky v pořádku. Možná je to chvíle, jako když se rozdělá oheň. Nikdo nikam nejde. Jen se spočine v tom, co právě je. A nechá se volný průchod tomu, aby se to celé odehrálo.

>> AHO <<