Říjnový vzkaz

Tak koukám, že jsem sem dlouho nic ‚nedropla‘. Abych byla přesná, já jsem článek napsala, ale nebyl zveřejněn. To téma je pro mě zatím neuchopitelný a nevím, ze které části bych ho právě měla uchopit. Tak teda zatím zůstává neuchopené, aspoň z mojí strany. Taky se děly dost zásadní změny a září bylo pro mě ještě víc turbulentní než ty měsíce před tím, a to už je fakt co říct..! Vždyt‘ už mám pocit, že tento rok nepíšu nic jiné a jsem taková trochu monotématická v tomhle směru…ale ono se to fakt děje 🙂

Jsem si říkala, co to dneska je? Taková neobvykle klidná a přitom silná energie a jo…ona je nová Luna, tedy novolunní. Navíc desáty den, desátého měsíce, roku deset…tyhle číselné shody a nenáhody mě fakt baví. Možná to neznamená nic a možná všechno. A je to vlastně úplně jedno, protože se pořád, díky bohu, odvíjí život a my se můžeme učit, smát se, prožívat, smutnit, milovat, nenávidět…prostě žít. Pro mě žít není to samé, co užívat. To se mi zdá, jako by dnešní konzumní společnost vzala za své, jako by se ten život odehrával jen s tím drinkem na pláži nebo když můžu řídit dobrou káru. Jenže on se odehrává ted‘, každou chvíli a na tom místě, kde zrovna jsme. At‘ už jsme na tom jakkoli, je to tu pořád. Tlukot srdce, každý jednotlivý dech, každá procházející emoce nebo pocit.

Tento rok se u mě odehrává takové velmi náročné sloupávání vrstev mě samotné. Takových těch vrstev, co jsem už nikdy nechtěla vidět. To co jsem vzala za své, ale zároveň jsem to v sobě zavřela na třináct západů, aby se to už nikdy nedostalo ven. Jenže jak v sobě člověk postupuje dál a uvnitř sebe se noří hlouběji, tahle třináctá komnata stojí v cestě. Bez toho, aniž by se neotevřelo to, co je v ní, to prostě nejde. To neobejdeš. Snažila jsem se, jenže se to pak tím spíš každý den promítne do reality. Schválně neříkám do života, protože mi vlastně přijde, že to ještě není ten skutečný život. Je to zrcadlení toho, co se potřebuje prožít, pochopit a nakonec propustit. Právě pro to, aby mohl povstat život.

No a tak jsem se jako by ocitla na střední škole. Ne doslova, ale na cokoli jsem narazila, to mi připomínalo něco z toho období. A že to byl naprostý masakr, pro mě. Sweet sexteen? Ha, tak to bychom si mohli vyprávět. Nejen, že všechno, co fungovalo v dětství, se rozplynulo jako pára nad hrncem. Ale taky jsem třeba nastoupila na střední školu, která mě vyvedla z velkého omylu. Mě vždycky zajímalo zdraví, tělo, duše a všechny tyhle věci, zajímalo mě jak to funguje. A měla jsem naivní představu, že se tohle učí na zdravotní škole. Jenže…tam se učí o nemocech. Ano, je tam nějaká biologie, jenže ta se učila tak nezáživně a doktorsky, že jsem ji vlastně tenkrát přestala chtít pochopit. A pak se hlavně učí o nemocech, co se dělá a co se na ně podává za léky. Vlastně se ta nemoc posiluje, protože se jí dává pozornost. Tenkrát jsem to ještě nedokázala pojmenovat, ale něco mi na tom nesedělo. Navíc jsem jako vysoce citlivá holka vnímala energii, která panovala v nemocnici, kam jsme chodily na praxi. Ta tíha, ta nepříjemná vůně desinfekce, to napětí ve vzduchu…A taky jsem viděla, že nemocní lidé se vracely a ne, nebyly na tom líp. To by se taky jinak nevracely. Ale v té době se ještě věřilo, že se to dělá správně.

Zvolila jsem k tomu takový odmítavý, až možná i trochu pohrdavý postoj. Samozřejmě nevědomě, ani nevíš, že se k tomu takhle stavíš. No a do toho pěkný hormonální koktejl, který způsoboval totální vyvrácenost a já vůbec nevěděla, čí jsem. Byla jsem sama v sobě ztracená, ale měla jsem tenkrát naději. Budoucnost. Že to bude někdy lepší. No a v tý tehdejší přítomnosti jsem se s tím vyrovnávala po svém, tak jak to přicházelo. Zadělala jsem si i na poruchu příjmu potravy, která mě provázela ještě celkem dlouho po pubertě. Zvláštní vyšinutí mysli. Byla jsem taková rebelka, ale to není ještě ten správný výraz. Já byla Emily the Strange. Kdo jí nezná, tak je to kreslená postavička holčičky, která prostě vidí jen stínový aspekt všeho a všech. A proto zůstává sama, jen se svými černými kočkami. Má černé vlasy a je prostě ‚strange‘, divná. Nepochopená. A ona sama taky neví, proč je taková. Hele upřímně, já jsem Emily jako takovou nikdy nečetla, ale ten motiv mě zaujal. Jeden můj přítel jí ve mě jasně viděl, dal mi značkovou Emily deku jako dárek, kterou mám dodnes.

Tahle Emily ve mě znovu ožila. Teda…ona mě vlastně více či méně provázela celou dobu, ale ted‘ to bylo hodně silné a zároveň jiné. Jako by už měla dost toho pohrdání a odmítání reality. Jako by se v ní něco zažehlo. Jakoby už nechtěla říkat pořád jen ‚ne, nechci, nejde to‘. No a v tý obyčejný každodenní realitě se to ukazovalo dost často a hlavně v práci. jako bych byla znovu na té střední. A říkala jsem si: ‚co se to tu, sakra, děje..?‘ No a tak se tu objevil ještě někdo…ta, co se ukázala za těmito vrstvy. Ta, co tohle všechno chtěla zažívat, ta co si přála mít ty zkušenosti, ta co chtěla projít těmi těžkostmi, aby víc pochopila. Ta co chtěla tu nejistotu, ten risk, že se může ztratit, že může zapomenout. Aha. No jo vlastně. Vždyt‘ já to vlastně všechno chci. To se tu děje pro mě.

A tak tu mám takový vzkaz, hlavně pro ty, kteří si tady připadají trochu jako ‚strangers’… A taky pro všechny introverty, kteří se tak narodili, ale i pro ty, kteří se jimi staly pod tíhou nepochopení…Pro všechny citlivé, senzitivní a pro ty, kteří všechno vnímali tak nějak moc nebo až příliš…Pro všechny, kteří viděli věci, kteří ostatní neviděli, ale nedokázali to říct, protože by se jim vysmáli…nebo i pro ty, kteří to řekli a na které se snesla nenávist, výsměch nebo odsouzení…Pro všechny ‚weirdos‘, kteří byli vždycky tak nějak nepochopení, protože to prostě viděli jinak, po svém…Pro vás všechny, kteří jste uvěřili, že nemáte dost velkou hodnotu třeba proto, že se vám nedařilo nebo se vám i ted‘ nedaří…vy všichni hrajete velmi důležitou roli v tom celku a víš co, ona to ani není role, je to ta tvoje jedinečná esence, bez které by to nebylo ONO, bez které by to nebylo celistvé. Svět, život, bytí má mnoho vrstev a my je všechny nevidíme a vidět nemůžeme.

Došlo k určitému obratu. A i když se zdá, že se vlastně jede to samé, z hlubin se něco mění. A pokud je to z hlubin, neřve to na povrchu. Ale o to větší to má sílu. Tuhle hlubinu, tu tvoříme my. Ti, kteří nejsou třeba tak vidět, na ‚sockách‘ občas něco utrousíme anebo vůbec, ve společnosti se až tak neprojevujeme nebo jsme dokonce považováni za ty slabé. Ale my jsme tu pro jinou věc než by si kdo mohl myslet. A než bychom si mohli kolikrát myslet i my sami.

<-<< AHO >>->